Pejsci a kočičky - Příběh první

Ačkoliv to název tak trochu nabízí, ne, nebudeme vám vyprávět Čapkovu pohádku o pejskovi a kočičce. Povíme vám jiný příběh. Příběh o nevzhledné zelenině, o kterou nikdo nestál. Pěkně se usaďte a poslouchejte.

Příběh první

Nosáč a Elvis: Bratři na život a na smrt.

Bylo nebylo, na jedné zahradě v jedné nejmenované vesnici, vykvetlo na jedné z rostlin rodu Solanum melongena několik krásou oplývajících fialových kvítků. Jeden jako druhý. Jejich krása přilákala mnoho včel a brzy se na jejich místech začaly tvořit plody. Byly to lilky. Můžeme jim říkat i baklažány, ale to v našem příběhu vůbec není podstatné.

Jak léto ubíhalo a slunce svítilo a hřálo, plody rostly, zrály a jejich fialová barva byla stále sytější a sytější, až byla skoro černá. Na první pohled to vypadá jako úplná letní idylka. Prostě, že všechno běží tak, jak má. Ale není tomu tak. Když se podíváme na naší rostlinku trochu blíž, uvidíme, že mezi bratry lilky nepanuje úplně přátelská atmosféra.

Během růstu se totiž dva z lilků začaly trochu odlišovat. Všechny lilky svým krásným podlouhlým a vejcovitým tvarem dostály svému českému botanickému přízvisku vejcoplodý. Až na ty dva. Jednomu narostla pod stopkou čupřina a druhému přímo uprostřed čela dlouhý nos. Ostatní lilky se jim proto posmívali a dobírali se je. Tomu s čupřinou dali přezdívku Elvis a druhému říkali Nosáč.

Nosáč s Elvisem si z toho nic nedělali. Dobře si byli vědomi, že pochází z jednoho stonku a proto jsou stejně dobří jako jejich hezcí bratři. Když přišel jejich čas, zahradník je spolu s ostatními zralými bratry a sousedy z vedlejších rostlin sklidil, naskládal do bedýnky a odvezl na trh do velkého města.

Trh se lidmi jenom hemžil a lilků z bedýnky ubývalo. Jen Elvis s Nosáčem v ní stále leželi. Ne však bez povšimnutí. Občas některý zákazník vzal jednoho do ruky, prohlédl si ho kolem dokola a pobaveně se zahalekal: „Hele, Marie, tenhle je srandovní, ha ha, podívej se na ten nos!“ Načež Marie hodila po lilku okem a pronesla k manželovi: „Seš jak malej. Radši vyber nějakej pěknej, já jdu ještě koupit k řezníkovi mletý.“ Franta tedy, tak se totiž Mariin manžel jmenoval, vrátil Nosáče zpátky a radši vybral nějakej pěknej. K večeru byla bedýnka s lilky skoro vyprodaná, zbyli pouze Nosáčem s Elvisem. Opuštěně se k sobě tiskli, byli smutní a cítili se méněcenní.

„Copak, copak? Tak vy jste mi tu nakonec zůstali, kluci?“, pronesl zahradník, když sklízel neprodané zboží. „Nic si z toho nedělejte, žena už s váma něco provede“, usmál se, naložil do auta poslední bedýnku a vydal se na cestu domů. Tam si paní zahradníková při pohledu na ty dva pustila své oblíbené cédéčko Elvise Presleyho a u rytmu rock‘n‘rollu z nich uvařila tak skvělé ratatouille, že si i jejich děti šly dvakrát přidat. Čupřina nečupřina, nos nenos.

A víte, jak dopadli jejich krásní bratři? Dost podobně. Z jednoho udělala Marie Frantovi musaku, jeho oblíbenou, druhého dali do těstovin, třetího opekli na grilu, ze čtvrtého si jedna veganská rodina připravila tatarák a pátý skončil spolu s dalšími sousedy v lilkovém kari v jedné vyhlášené indické restauraci.

A to je konec příběhu dvou nevzhledných a několika symetrických lilků. Mnoho se neliší, ten jejich konec. A proč taky? K dobrému jídlu přeci nepotřebujeme naprosto dokonale rovnou mrkev, oválnou bramboru nebo kulatou řepu. Naopak. Vždyť se můžeme nechat originalitou přírody nejen pobavit, ale také inspirovat.

 

 

 

Že se nám někam vytratili pejsci a kočičky? Kdepak. Tak my říkáme podivně bachratým, nosatým, hrbatým a všelijak jinak tvarovaným bramborám. I o nich by ten náš příběh vlastně mohl být.

 

<mmeB>

 

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení